Autor textu: Vít Schmarc
Cvaknutí závěrky konzervuje konkrétní, jedinečný výsek reality, který zamrzne uprostřed pohybu. Přesto už tím pádem nikdy nebude statický. Začíná se svébytně pohybovat v čase a prostoru. A tím, co ho uvádí do permanentního pohybu, je náš pohled, který do zdánlivě strnulého výjevu vnáší nové významy, mění minulost v přítomnost a to, co bylo, nevyhnutelně čte jako předzvěst toho, co bude. Fotografie tak ztělesňují živoucí paradox, jakousi minulou budoucnost.
Cvaknutí závěrky konzervuje konkrétní, jedinečný výsek reality, který zamrzne uprostřed pohybu. Přesto už tím pádem nikdy nebude statický. Začíná se svébytně pohybovat v čase a prostoru. A tím, co ho uvádí do permanentního pohybu, je náš pohled, který do zdánlivě strnulého výjevu vnáší nové významy, mění minulost v přítomnost a to, co bylo, nevyhnutelně čte jako předzvěst toho, co bude. Fotografie tak ztělesňují živoucí paradox, jakousi minulou budoucnost.
Cyklus fotografií Alžběty Huclové vznikl v roce 2016 v Karpatech, v okolí nejvyšší ukrajinské hory Hoverly. Tehdy se jednalo o sérii fotek z dovolené, které dokumentovaly osobitý šarm “divokého východu”, jeho lehkou bezútěšnost, prostotu, sveřepou rozkročenost mezi starým a novým. Fragmenty banálních lidských příběhů, úlomky všedního dne, svědectví ze země, která je na nejisté cestě, v procesu vnitřní přestavby, v procesu definování sebe sama…
Jak se na ně ale můžeme dívat dnes a nevidět v nich tichou tenzi, šeptavou věštbu nadcházející tragédie? V oprýskaných fasádách nespatřovat zárodek domů zdevastovaných ruskými raketami? V dýmajícím koši hrozivou siluetu salvových raketometů, v olejové skvrně krátery, kterými jsou zohyzděná ukrajinská města…? Fotografie Alžběty Huclové nás tak berou na cestu mezi minulostí, kdy byla Ukrajina oblíbenou turistickou destinací nejen pro milovníky zemité post-sovětské exotiky a současností, kdy je tepajícím zraněním, které nás pronásleduje jako možná věštba toho, že naše budoucnost, která se teprve rodí, může být plná prasklin a trosek.
Nesmíme se ale úzkostí nechat unést příliš daleko z výseku světa, který nám Alžběta Huclová nabízí. Je to svět skromný, tvrdý, ale houževnatý, plný života a osobitého kouzla. Barvy jsou tu možná oprýskané a pamatují lepší časy, přesto v sobě nesou svojskou poetiku. Nesmíme zároveň přestat věřit tomu, že krátery se zacelí, hlavně raketometů přestanou chrlit smrtící projektily, domy se dočkají svých fasád a na tváře lidí se vrátí úsměvy. Možná lehce ustarané, přesto plné víry v to, co přichází. Až se pak na Alžbětin ukrajinský cyklus podíváme znovu, minulá budoucnost znovu změní tvar. A my s ní.
