Výchozím bodem pro můj výtvarný projekt byla proměna osobnosti mé babičky, která trpěla Alzheimerovou chorobou. Projekt si klade za cíl podívat se na prvky tvořící naši identitu. Na příběhy a na tajemství, stejně jako na předměty, jimiž se obklopujeme. Věci, které tu vždy byly, jsou předávány a tvoří hmotný a viditelný svět, které mění domy v domovy.
Zdá se, že Alzheimerova choroba je nemocí 21. století a budeme se s ní potkávat stále častěji. I když některé experimentální léčby na zpomalení nemoci fungují, zatím neexistuje lék, který by osud nemocného zcela zvrátil. Život s demencí se tak stává dlouhým procesem truchlení nad někým, kdo s námi není mentálně přítomen. Pokud však naši identitu chápeme jako něco, co je definováno vztahy, vyjádřeno prostřednictvím emocí a reflektováno naším prostředím, stává se demence místo toho každodenní hádankou, skrz kterou nacházíme společnou řeč ve formě neverbální komunikace, díky níž se lidé cítí dobře, aniž by nutně věděli proč. To, co se odehrává v mysli druhého člověka, je vždy záhadou, ale u velmi pokročilé demence se záhada stává děsivě neprostupnou. Jedním z darů umění je umožnit nám vstoupit do životů druhých lidí. Zkoumání zážitku demence a ztráty paměti skrz výtvarnou tvorbu může přinést silný a zneklidňující způsob uvažování o čase, místě a identitě, kde se představa stabilní reality a jediného Já rozpadá.
Postupná ztráta paměti v důsledku vizuálního jazyka generovaného v reakci na Alzheimerovu nemoc je výchozím bodem pro celý projekt, jež jsem pojmenovala příznačným názvem Zahrada. Pojmenování vnímám jako metaforu spojenou s babiččinou pamětí. Doposud babička celý život bydlela ve Štěnovicích, v domě s velkou zahradou a malým ovocným sadem. Vše tady s láskou a nutkavostí opečovávala. Jak nemoc postupovala, domov se jí stal labyrintem. Dům, v němž strávila dětství a všechny zásadní etapy svého života, se jí odcizoval. V tu chvíli bylo jasné, že babička ve svém domě zůstat nemůže, byla tak odkázána na každodenní soustavnou péči, kterou ji poskytl domov s pečovatelskou službou. Opustila svůj rodný dům doslova ze dne na den a zanechala ho ve stavu, jako kdyby se po krátké dovolené měla vrátit zpět a navázat tam, kde přestala. Nám ostatním bylo jasné, že se domů už nikdy nevrátí. V domě nastalo zvláštní mezičasí, nikdo zde nepobýval, předešlá babiččina přítomnost tam však byla jasně patrná. Začala jsem dokumentovat tamější zátiší přesně v té podobě, v jaké jej má babička opustila. Schnoucí ručník na věšáku, čerstvě ustlaná postel či květiny, jež nikdo nezaléval. Zajímala mě skutečná a poetická síla předmětů jako zástupných subjektů pro vyjádření emocí a psychického stavu. Celé roky jsem docházela na dané místo a fotografovala přírodní změny i nutné zásahy v babiččině zahradě jako paralelu s její myslí. Na konci příběhu jsou vzpomínky ztraceny a není možné je vrátit zpět, tak jako příroda prochází nekonečným přerodem.
Vytvořila jsem rozsáhlou knihu, v níž nalezneme jen pár vybraných fotografií, ostatní listy knihy zejí symbolickou prázdnotou. Knihu jsem zhotovila ve čtyřech svazcích, pokaždé jemně a na první pohled neznatelně pozměněných. Abych celou sérii čtyř knih dovršila, poslední z nich jsem spálila. Živel ohně zde pro mě má hodnotu archetypu, s nímž vedu očišťující a obnovující dialog. Zároveň do díla vkládá prvek náhody, vybízející ke hře a stálé pozornosti k jeho proměnlivé podstatě, tak jak je tomu i v naší mysli. Jedná se o symbolické gesto, v němž můžeme nacházet spojení s koloběhem přírody, rozkladu naší paměti i paralelu se zpopelněním fyzického těla mé babičky.
